Moje gastronomické prozření

Vyrůstala jsem jako vězeň za mřížemi klasické české kuchyně poznamenané normalizací, kde byla porce karbohydrátů servírovaná v podobě knedlíků, vařených brambor, či gumových kolínek a povinný denní příjem zeleniny plaval ve vývaru z kuřecích kostí, případně byl nahrazený kyselým zelím či špenátovým protlakem. Ano, maso sice bylo vždy považováno za základ, ale jaké? Bůček pečený na kilu cibule a česneku, smažený řízek plavající v nejlevnějším oleji. Svíčková, která nebyla svíčková, dokonce ani roštěná, ale často nejlevnější zadní maso, které se muselo vařit tři hodiny, aby se dalo pozřít. Připálený guláš z flaksovité kližky třetí jakosti, sekaná z neidentifikovatelného mletého masa… to vše jednoho krásného letního dne uplavalo na zchátralém voru po řece zapomnění do muzea komunistické gastronomie.

Když končila noc a obloha začínala růžovět, probudila jsem se v posteli vedle Massiho. Pronikl do mého života tak rychle a nečekaně jak jen může amorův šíp proniknout do srdce právě zamilované ženy.Všechno, co mělo v mém světě dříve místo na slunci, se najednou posouvalo do stínu. Kvůli němu jsem byla ochotná zahodit i přijmout cokoliv ve stejný moment. Ztratila jsem pojem o čase. Naučil mě jak žít po italsku, pochopila jsem, co znamená "dolce vita" v praxi.

Učila jsem se tak horlivě, že se ze mě během krátké doby stala poloitalka. Do úst se mi drala italská slovíčka místo českých, začala jsem poslouchat Vasca Rossiho, Jovanotti a Lauru Pausini. V lednici nahradila mozzarella eidam, dušenou šunku prosciutto a salátovou okurku cuketa....

Pokračování příběhu najdete v mojí knize Říkal jsi ti amo, kterou v roce 2011 vydalo nakladatelství MOTTO.