Štítky

aronie (1) asie (2) bazalka (1) Befana (1) bešamel (4) bez černý (1) bolognese (1) brambory (3) bruschetta (3) bylinky (3) caponata (1) castagnole (1) cestování (1) crostata (1) cuketa (7) cukroví (2) čaj (2) čekanka (2) červená řepa (1) čokoláda (2) detoxikace (1) dezert (16) dolce vita (2) domácí likér (2) drobenka (3) Dýně (5) fazole (1) fazolky (1) fíky (1) focaccia (1) gnocchi (1) granita (1) grappa (1) grissini (1) Houby (7) hrušky (1) humr (1) cheesecake (2) chléb (7) chobotnice (1) chřest (5) Itálie (31) jablka (1) jahody (3) jaro (3) jehněčí (1) juglon (1) karamelizovaná cibule (1) kaštany (1) klíčení (1) koblihy (1) koláč (10) kompot (1) kopřiva (1) králík (1) kuře (4) kuskus (1) kvásek (6) květák (2) kynuté těsto (7) lasagne (1) léto (9) lilek (2) luštěniny (4) mák (1) marmeláda (2) maso (3) masopust (4) máta (1) matcha (4) minestrone (2) moře (3) oběd (1) olivy (1) omáčka (1) Ořechovice (1) ostružiny (1) ovoce (3) panettone (1) parmezán (2) paštika (1) pesto (3) pizza (1) plody moře (2) podzim (8) pohanka (2) polévka (13) pomazánka (2) předkrm (3) příroda (2) pučálka (2) radicchio di Chioggia (1) rady (1) ragú (2) rajčata (5) rajčatová omáčka (1) rakytník (1) rebarbora (1) regionální kuchyně (1) restaurace (4) Restaurant Day (3) rostlinné mléko (1) ryby (3) rýže (3) salát (9) semínka (1) slané pečivo (2) slaný koláč (2) slaný nákyp (1) slávky (1) sójové maso (1) sušenky (2) syrová strava (1) šípky (2) Španělsko (2) šťáva (1) štrúdl (1) těstoviny (7) tiramisu (1) Topinambury (1) Toskánsko (3) třešně (1) tuňák (1) václavky (1) Vancouver (1) Vánoce (6) vatikánský chléb štěstí (1) vegetariánské jídlo (47) Velikonoce (1) vývar (2) zavařování (1) zelenina (9) zelí (1) zima (3) zmrzlina (3)

středa 16. června 2010

Itálie v Čechách? Ano, ale...


Kdykoliv jsem se vrátila z Říma do Prahy, chybělo mi všechno. Vlhký vzduch prosycený blízkostí moře, slunce, které mě hladí po tváři, dobrosrdečnost a upřímnost Italů, a hlavně vysoká kvalita jídla, kam se podíváte. Italové totiž žijí jídlem, představuje pro ně prostředek, kterým vyjadřují lásku a oslavují život. Když zaplujete do té nejobyčejnější římské restaurace, kterou si vyberete náhodně, aniž by vám ji někdo doporučil, a jejíž jídelní lístek se vejde na jednu stránku, dostanete vstupenku do gastronomického ráje. Obyčejné spaghetti s rajčetem a bazalkou chutnají božsky, hovězí steak zrychla opečený na litinové pánvi se rozpadá na jazyku a chleba, který k němu přikusujete, je nadýchaný jako čerstvě nadrané peří. V Čechách vám na stole přistanou den staré rohlíky, "biftek", který se nedá ukousnout, a špagety, které mají s těmi italskými společný snad jen tvar.
Přemýšlela jsem, co chybí českým restauracím, a teď nemluvím o putykách třetí cenové s gulášem za 55 Kč, ale o těch, takzvaně "lepších".
A pak jsem na to přišla: chybí jim -
LÁSKA - nejtajuplnější ingredience, kterou Italové dokáží jakýmsi záhadným způsobem převtělit do jídla.

Obešla jsem v Praze snad všechny "italské" restaurace, do 8 z 10 bych se nevrátila a poslala bych tam Zdeňka Pohlreicha. Upozorňuju, že nejsem snob, nejraději mám poctivou domácí kuchyni, ale když už vyrazím do restaurace, kde jsem hostem, chci si užít. Nekvalitní věci mě rozlítí jak červený hadr býka. I v naší matičce stověžaté existují výjimky, které lze spočítat na prstech jedné ruky.
A splňují moje soukromé desatero opravdu kvalitní italské restaurace:

1. majitel je Ital, případně i část personálu
2. menu není "kniha" o sto stránkách, ale svižná, stručná a přehledná hitparáda toho nejlepšího, co může restaurace nabídnout
3. na stole není kečup
4. naopak je tam dóza s nastrouhaným parmezánem
5. k těstovinám se neservíruje lžíce
6. pozor na detaily - pokud je v menu zmíněná u salátu Caprese mozzarella di bufala (mozzarella z buvolího mléka), můžete si být jisti, že majitel vám chce dát opravdu to nejlepší. Čím více jsou ingredience popsané a je u nich odkaz na jejich původ, tím lépe.
7. specialitou podniku není pizza s hermelínem či syrečky
8. menu obsahuje sezónní vychytávky - momentálně např. chřest, jahody, cuketové květy...
9. italské názvy pokrmů neobsahují české háčky a čárky, a jsou srozumitelně přeložené včetně všech ingrediencí
10. při odchodu dostanete pozornost podniku - např. panáka grappy nebo limoncella na vytrávení

A jaké máte zkušenosti vy? Já třeba nikdy nezapomenu na housenku v salátu, která na mě vesele zamrkala v jedné renomované pražské pizzerii :)

4 komentáře:

  1. Já si někdy připadám jako Italka, nebo, že jsem snad v minulém životě byla :) mám ráda Itálii a její kuchyni, je má nejoblíbenější, úžasná, neodolatelná, ale to co vidím u nás v některých italských restauracích mě docela zaráží, extrémně přehršel kombinací různých pizz, patlání různých druhů těstovin atd. atd. Možná se někde najde dobrá italská restaurace, ale to člověk musí hledat. Ráda bych, ale navštívila tu restauraci pana Emanuela Ridiho, ta určitě musí stát za to!

    OdpovědětVymazat
  2. Hihi, tak to jsme dvě, já jsem taková Poloitalka :) České restaurace, které si hrají na italské=no comment. Místo parmezánu sýr Gran Moravia, místo pancetty, anglická slanina...nejsem snob, ale když se nepoužijí správné ingredience, nelze docílit "italské" chuti. Nedávno jsem objevila sympatickou restauraci v pražských Vršovicích (ceny velmi příznivé), jmenuje se Osteria da Clara - tam jsem byla docela spokojená.

    OdpovědětVymazat
  3. Souhlasím s výše uvedeným desaterem (kečup, hermelín, rozvařené těstoviny, chyby v italských názvech jídel..). Zatímco českých restaurací, kde vaří fakt dobře a kvalitně, je málo, restaurace v Itálii se předhání v kvalitě jídla i služeb. Je to i vidět na zvycích Italů, kteří si neodpustí opakovaně a velmi často chodit do těch samých restaurací. Láska k jídlu je oboustranná (klient i kuchař). V Čechách se člověk někdy až bojí zkusit novou restauraci, otrávené obličeje personálu jsou na denním pořádku (a to ještě český personál narozdíl od italského očekává spropitné!), v Itálii může být člověk zklamán jen zřídka. Je to jen o filosofii a přístupu. A přitom by stačilo opravdu málo.

    OdpovědětVymazat
  4. Já pořád doufám, že se v českých restauracích něco pohne, neváží si zákazníků, občas mi připadá, že jimi opovrhují. Veroniko, jak říkáte, není v tom láska od samého počátku - při nákupu surovin, jejich čištění, tepelné úpravě, servírování... a na výsledku se to samozřejmě odráží. Přijimám tipy na restaurace nezamořené těmito nešvary :))

    OdpovědětVymazat