Štítky

aronie (1) asie (2) bazalka (1) Befana (1) bešamel (4) bez černý (1) bolognese (1) brambory (3) bruschetta (3) bylinky (3) caponata (1) castagnole (1) cestování (1) crostata (1) cuketa (7) cukroví (2) čaj (2) čekanka (2) červená řepa (1) čokoláda (2) detoxikace (1) dezert (16) dolce vita (2) domácí likér (2) drobenka (3) Dýně (5) fazole (1) fazolky (1) fíky (1) focaccia (1) gnocchi (1) granita (1) grappa (1) grissini (1) Houby (7) hrušky (1) humr (1) cheesecake (2) chléb (7) chobotnice (1) chřest (5) Itálie (31) jablka (1) jahody (3) jaro (3) jehněčí (1) juglon (1) karamelizovaná cibule (1) kaštany (1) klíčení (1) koblihy (1) koláč (10) kompot (1) kopřiva (1) králík (1) kuře (4) kuskus (1) kvásek (6) květák (2) kynuté těsto (7) lasagne (1) léto (9) lilek (2) luštěniny (4) mák (1) marmeláda (2) maso (3) masopust (4) máta (1) matcha (4) minestrone (2) moře (3) oběd (1) olivy (1) omáčka (1) Ořechovice (1) ostružiny (1) ovoce (3) panettone (1) parmezán (2) paštika (1) pesto (3) pizza (1) plody moře (2) podzim (8) pohanka (2) polévka (13) pomazánka (2) předkrm (3) příroda (2) pučálka (2) radicchio di Chioggia (1) rady (1) ragú (2) rajčata (5) rajčatová omáčka (1) rakytník (1) rebarbora (1) regionální kuchyně (1) restaurace (4) Restaurant Day (3) rostlinné mléko (1) ryby (3) rýže (3) salát (9) semínka (1) slané pečivo (2) slaný koláč (2) slaný nákyp (1) slávky (1) sójové maso (1) sušenky (2) syrová strava (1) šípky (2) Španělsko (2) šťáva (1) štrúdl (1) těstoviny (7) tiramisu (1) Topinambury (1) Toskánsko (3) třešně (1) tuňák (1) václavky (1) Vancouver (1) Vánoce (6) vatikánský chléb štěstí (1) vegetariánské jídlo (47) Velikonoce (1) vývar (2) zavařování (1) zelenina (9) zelí (1) zima (3) zmrzlina (3)

čtvrtek 17. března 2011

Špačci a hraboši jako delikatesa? V krásné literatuře ano...





"Ženy, které čtou, jsou nebezpečné"
tvrdí název knihy Stefana Bollmanna. Jistý druh nebezpečí se v četbě určitě skrývá, ale kdo by řekl, že i při četbě receptů! Při té běžně relaxuji a zapomínám na blížící se termín daňového přiznání a další katastrofy! Nedávno jsem však v knihovně narazila na knihu KUCHAŘSKÉ RECEPTY VYPSANÉ Z KRÁSNÉ LITERATURY (Odeon, 1989), která mě nabudila víc než šálek trojitého espressa. Laskavý čtenář promine, ale tentokrát jsem podle receptů nevařila, jen jsem je se ždibcem kulinářského masochismu prostudovala (a se spoustou šimrajících motýlků v podbřišku - tentokrát se ovšem vrtošily z jiného důvodu, než když potkáte pana Božského...) No, posuďte sami :)

ŠPAČCI S HORKOU POLENTOU
(z knihy Zlatí pavouci od Rexe Stouta)

Fritzovu náladu bych měl vysvětlit. Každoročně kolem poloviny máje zastřelí jeden farmář z okolí Brewsteru podle trvalé dohody osmnáct až dvacet špačků, strčí je do pytle, sedne do auta a doveze je do New Yorku. Máme ujednáno, že je musí dopravit k našim dveřím během dvou hodin poté, co je střelil. Fritz je oškube a osolí a v patřičné chvíli je mašlovačkou potře rozpuštěným máslem, zabalí do šalvějových listů, pak je griluje a servíruje s horkou polentou což je hustá kaše z jemně mleté kukuřičné mouky, polité máslem, posolené, opepřené a posypané strouhaným sýrem. Je to nákladná a oblažující krmě a Wolfe se na ni vždycky těší, ale tentokrát udělal scénu. Když byla kouřící mísa přinesena a postavena před něho, zavětřil, sklonil hlavu a znovu zavětřil, napřímil se a podíval se na Fritze. "Šalvěj?" "Ne, pane." "Co to má znamenat - ne, pane?" "Myslel jsem si, že byste je jednou rád zkusil na způsob, která jsem vám navrhoval, se šafránem a s estragonem. Hodně čerstvého estragonu a jenom špetku šafránu, takže tím způsobem..." "Odneste to!" Fritz ztuhl a semkl rty. "Nekonzultoval jste to se mnou," řekl Wolfe chladně. "Zjistit takhle bez předběžného varování, že jedno z mých oblíbených jídel bylo radikálně změněno, je pro mne nepříjemný šok. Třeba je to poživatelné, ale nemám žádnou chuť to riskovat. Dejte to laskavě pryč a přineste mi čtyři vajíčka naměkko s toastem."

Toto je prosím špaček:




SOURIS A LA CREME
(z knihy Nedělejte poplach od Farleyho Mowata)

Z řady receptů, jež jsem vytvořil, daleko nejlepší byli hraboši na smetaně, a pro případ, že by některý z čtenářů měl zájem sám zkusit tento dosud opomíjený zdroj výborných živočišných bílkovin, předkládám zde plné znění receptu:

tucet tučných hrabošů, šálek mouky, kus uzeného bůčku, sůl a pepř, hřebíček, čistý líh

Stáhni a vykuchej hraboše, ale neodstraňuj hlavy; umyj je, dej do hrnce s dostatečným množstvím lihu, aby jím těla byla pokryta. Máčej asi dvě hodiny. Nakrájej bůček na malé kostečky a pomalu smaž, až se vypustí většina sádla. Pak vyndej pánvičku a smaž asi pět minut (dávej pozor, aby se pánvička příliš nerozpálila, jinak se jemné maso vysuší a bude tuhé a šlachovité).


A takhle krásně kouká hraboš:




Pokud vás tento příspěvek nepohoršil, ale pobavil (což bylo mým záměrem :), napište mi, jakou největší podivnost na talíři jste okusili vy...

8 komentářů:

  1. Inu jiná doba, jiné kraje, jiné chutě! Řekla bych, že jsme asi hodně konzervativní, ale třeba v Asii s tím problémy nemají - co neuteče, neuplave, neuletí, to se sní! I když i já se přiznávám, že všechno do pusy taky nestrčím, třeba koninu jíst nebudu a manželovi jsem řekla, že mu na ni nedám ani kastrol.(Tak nádherné zvíře může jíst jen barbar)Takže jsem taky konzervativec, i když paradoxem je, že jehněčí mi nevadí- to by mi zas neodpustili jiní!

    OdpovědětVymazat
  2. Anebo také proti gustu žádný dišputát :)) Já jsem konzervativnější čím dál víc a myslím, že za čas dospěju k naprostému vegetariánství, teď jsem pouhý "lesstarián", maso jím jednou za týden, většinou rybí. Vzpomínám si, že jako dítě jsem jedla párkrát nutrii (tenkrát to byl hit!) a děda miloval koňský guláš a koňský salám. Hm...

    OdpovědětVymazat
  3. Když jsem byla dítě a občas jsme s rodinou chodili na oběd k babičce, donesl jednou děda v čase oběda plný kastrol krásně voňavého guláše. Babička však podezřívavě zavětřila a po jejím dotazu, jakého půvdoud je to maso, jí dědeček bezelstně prohlásil, že je to gulášek psí, tak milý kastrol letěl ze druhého patra paneláku i přes zavřené okno. To byl tenkrát největší šok mého dětství. Ale jsem moc ráda, že jsem ten guláš neochutnala, to bych asi dědovi jen tak neodpustila (i tak jsem na něj dost dlouho pak koukala mezi prsty.)
    Jinak také zjiš´tuju, že jsem postupem času větší a větší konzervativec, který už do pusy jen tak něco nestrčí, ale třeba jsem jako vysokoškolačka milovala býčí žlázy na česneku a teď mi udělala radost tatínek tím, že mi jich kilo mražených přivezl. Takže čekají na svou příležitost v mrazáku, až se tu nebude vyskytovat manžel, protože ten by něco takového vůbec nepozřel. Tohle je jediná masová úchylka, kterou mám opravdu ráda, jinak nepozřu ani dršťky, plíce, no prostě vnitřnosti. Ale takový vařený hovězí nebo vepřový jazyk s jemnou koprovkou, to je něco jiného (ne však pro mého ještě konzervativnějšího muže :-))

    OdpovědětVymazat
  4. Já jedla taky asi maximálně tu nutrii, donucena jako dítě :-) A taky sumce :-) - jako dcera rybáře :-)

    OdpovědětVymazat
  5. @Madla - historky se psím masem máme taky v rodinné historii, a co hůř, také s kočičím. Prý když byla 2. světová válka, jedlo se všechno. Pro mě to je fakt těžko představitelné, protože jeden kocour mi právě leží na klíně a druhý v posteli :))

    @Modravá - koukám, že teror s masem nutrií byl celkem rozšířený :)) Sumeček mi připadá docela normální (teda když ho člověk nevidí vcelku s těma licousama, ale baští jen filet :)

    OdpovědětVymazat
  6. No pro mě bylo asi nejkurioznější mít pečeného holuba.. ale jednou si pan domácí v anglii donesl do kuchyně veverku šedou a začal ji tam krájet.. no tak z toho se mi ježily chluby brrr ochutnat jsem nechtěla.. i když upečená nijak nesmrděla.

    OdpovědětVymazat
  7. Mně se to nějak smazalo...tak znovu stručněji.
    Jedla jsem vše v komentářích jmenované, taky jednou želví polévku z konzervy i hlemýždě. A co všechno se dá jíst, popisuje třeba A. Bourdain v Nevábných chuťovkách...U nutrií mi vadily ty oranžové zuby, každý má asi něco, co nemůže. Ale spíš myslím, že je to jeho problém, že jsme v naší době a civilizaci poněkud rozmazlení...

    OdpovědětVymazat
  8. Holoubek, ten mi byl kdysi jako dítěti taky naservírován, pamatuju se, že chutnal jako tmavé kuřecí maso. Veverka, krásná hopkavá, copak to "lorda" napadlo :) Asi pověstná anglická vášeň pro lov :)

    OdpovědětVymazat